Povinnost instalovat
rozdělovače topných nákladů do bytových domů a víceúčelových staveb stanovuje
zákon č. 406/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a to od 1.1.2015.
§7, odst. 4, písmeno g:
Stavebník, vlastník
budovy nebo společenství
vlastníků jednotek jsou dále povinni
g) vybavit, v případě bytových domů a víceúčelových
staveb s dodávkou tepla nebo
chladu ze soustavy
zásobování tepelnou energií nebo s ústředním vytápěním nebo chlazením anebo
společnou přípravou teplé vody
každý byt a nebytový prostor přístroji registrujícími dodávku tepelné energie,
kterými jsou stanovená měřidla podle zákona o metrologii anebo zařízení pro
rozdělování nákladů na
vytápění, v rozsahu a způsobem
podle prováděcího právního
předpisu; vlastníci a uživatelé bytů nebo nebytových prostor jsou
povinni na základě výzvy vlastníka budovy nebo společenství vlastníků jednotek
umožnit instalaci, údržbu a kontrolu těchto přístrojů.
V praxi to nejčastěji znamená, že všechny bytové domy (ale
nejen ty) musejí nějakým způsobem „měřit“ spotřebu tepla ve všech jednotkách.
Měřit spotřebu tepla v jednotkách lze několika způsoby:
Objekty s jedním vstupem a výstupem tepla do jednotky: Příkladem
tohoto typu objektu jsou především moderní obytné nebo komerční budovy s
centrálním rozvodem tepla a se samostatnými odbočkami pro jednotlivé jednotky.
Objekty
s více vstupy a výstupy tepla do jednotky: Typickým příkladem tohoto typu
objektu je panelový nebo zděný dům, postavený v minulém století. Tehdy se téměř
vždy stavěly vícepatrové domy s několika svislými stoupačkami topení, na které
jsou napojeny jednotlivé radiátory. Běžně tak jedním bytem nebo nebytovou
jednotkou procházejí tři nebo více stoupacích větví topení. Rozvody topení tedy
vstupují a vystupují ve více místech.
TYPY
MĚŘIDEL TEPLA
Kalorimetr -
Kalorimetr
(nebo také kompaktní měřič tepla) je technické zařízení sloužící k přímému
měření spotřeby tepla, které je distribuováno pomocí nosného média (kapaliny).
Výpočet spotřeby tepla je založen na kalorimetrické rovnici. Technicky se
kalorimetr skládá z průtokoměru a dvou kalibrovaných teploměrů. Zařízení
měří průtok topné vody a teplotu topné vody na vstupu a výstupu do vytápěného
objektu. Díky rozdílům teplot topného media na vstupu a výstupu a množství
protečeného topného media lze matematicky přesně spočítat, kolik tepla topné
medium předalo do měřené jednotky. Měření pomocí kalorimetru samo o sobě je
nejpřesnější metodou měření spotřeby tepla, náměr uvedený na kalorimetru však
nezohledňuje prostupy tepla z okolních místností nebo ztráty tepla, které uniká
do okolních nevytápěných místností skrz stěny. V rámci bytových objektů se
většinou naměřená hodnota vynásobí koeficientem, který zohledňuje polohu bytu v
rámci domu.
Teplotní
senzor
- Teplotní senzor je vlastně přesně kalibrovaný teploměr, který v pravidelných
intervalech zaznamenává teplotní hodnoty měřeného prostoru. Používá se pro
deňostupňovou (neboli gradenovou) metodu měření tepla. V rámci jednoho objektu
se instaluje stejný typ teplotních senzorů do měřených místností a to vždy do
stejné výšky (například 30 cm pod strop). Podružně se ještě instaluje venkovní
teploměr na severní stranu objektu (snímá venkovní teplotu) a teploměr na vstup
topné vody (dle naměřené teploty se určuje začátek a konec topné sezony).
Princip měření je postaven na zjišťování teploty v měřené místnosti bez ohledu
na to, jak se teplo do místnosti dostalo (je prakticky jedno, zda radiátorem,
podlahovým topením, prostupem stěnami či jinak). Rozdělení celkových nákladů na
vytápění se pak provádí podle dosahované teploty v měřených místnostech. Na
místnosti s nižší naměřenou teplotou připadají nižší náklady na vytápění než na
místnost s vyšší naměřenou teplotou.
Teplotní senzory se dají díky svému principu použít na rozúčtování
nákladů na vytápění i v budovách, kde jsou jiné metody nepoužitelné. Jde
například o budovy s krytalovým topením (stropní a stěnové topení) a o budovy,
kde je k vytápění použito částečně podlahové topení, místy doplněné o
radiátory. V tomto druhém případě musí jít o budovy s více vstupy tepla do
jednotky.
Nejhodnější typ měření navrhuje obvykle správce objektu, případně
si jej odsouhlasí členská schůze SVJ. Jednotlivé typy měření však mají svá
technická omezení, která je nutno respektovat.
Na základě naměřených hodnot provádí správce objektu rozúčtování
nákladů na vytápění. Podrobnosti, jak má takové vyúčtování vypadat, upravuje
zákon 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním
plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty;
resp. vyhláška 269/2015 Sb.
Nejčastější typ, tedy indikátor
topných nákladů se montuje přímo na radiátor, jak je popsáno výše. Dnes už
se nejčastěji setkáme s elektronickým typem indikátorů, které navíc
umožňují radiový odečet. Při odečtu tak není potřeba vstupovat do bytu. Starší
typy indikátorů se však stále nutné odečíst přímo z displeje. Totéž platí
pro odpařovací indikátory (dnes už stále méně časté).
Instalace indikátorů topných nákladů je často spojována také
s úsporou tepla. Indikátory jako takové však žádnou úsporu nezajišťují. Ta
je dána změnou chování uživatelů bytů, kteří se začnou chovat hospodárněji při
vytápění bytu, neboť se zbytečné přetápění více promítne do jejich ročního
vyúčtování. Tato úspora se obvykle uvádí v řádu 10 – 20 %.